Zvláštní místa v Zábranově poetice

Otázka soužití různých složek – básnícké, překladatelské, esejistické, deníkové – v díle Jana Zábrany může být nahlížena rovněž různým způsobem: kromě poněkud tradičního hlediska vzájemných vlivů a průsečíků, lze pátrat po těch místech v Zábranově poetice, která – byť zdánlivě nekoherentní – se jeví jako velice produktivní. Lze totiž poukázat na překlad jako tvůrčí prostor; deník jako svrchovaně narativní, jemně poetický, zuřivě polemický, bystře esejstický útvar; esej jako vyznání. Společenská a politická „dislokace“ (displacement) intelektuála, který své povolání musel praktikovat skoro stále mimo oficiálně určené struktury a místa (ať jde o studia, která se nemohla konat na univerzitě nebo o básnickou dráhu, která se většinou musela uchylovat do ústraní) koresponduje se specifickou poetikou dislokace. Od samých začátků se Zábranův zájem o literatuře a jeho literární talent musely konfrontovat s nemožností svobodného vyjádření. Tento osud ovšem sdílela ve dvacátém století velká část českého intelektuálního světa, ale v Zábranově případě – z vnějších i vnitřních, bytostných důvodů – měl charakter stálé a benadějné situace. Jeho poetika, jak se průběžně formovala, počítala tedy s nutností odbíhat, najít jiný prostor, než je ten určený v běžném literárním provozu; nakonec se tedy tento její rys neutvařoval jen v následku vnějších okolností, nýbrž nabýval podstatný a bytostný charakter. Účel této studie je ukázat na některá místa v Zábranových textech, která tento rys poetiky prozrazují.